O knize: rok / „Před deseti lety, dvacátého července, jsem seděl v redakci a tajně obdivoval nohy Naděnky Krylové. Věděla, že je obdivuji, ale dělala, že si toho nevšimla. V tu chvíli byla „slečna práce“, zcela pohlcená analýzou dopisů čtenářů. Svraštila jasné obočí, překvapeně zvedla tenké obočí a pohybovala baculatými rty, jako dítě, které se učí číst písmena, ale nikdy se nedívala mým směrem. Pravda, když si sedla ke stolu (hlavní částí její práce bylo přesunout další hromádku dopisů ze společného stolu, kterému z nějakého důvodu říkáme „švédský“, na svůj vlastní), nepokoušela se narovnat její krátká sukně, odhalující vše mému zvídavému pohledu stále intimnější a svůdnější linie Víš, takové dokonalé a hladké linie by se měly učit ve škole na hodinách geometrie. Ale než jsem se jí o tom rozhodl říct, uběhly další tři měsíce. A o dva roky později se stala mou ženou. Pořád obdivuji její nohy, ale... Můj zájem už pro ni zřejmě nemá stejnou hodnotu. Co se dá dělat – inflace... Všichni zažíváme inflaci. Jednoduše řečeno, odepisujeme…»